SAMOVYŠETŘENÍ PRSU jako prevence rakoviny
2. ledna 2024
Chcete se v něčem zdokonalit? Právě TEĎ máte šanci!
11. července 2024
Náš životní styl je neslučitelný se životem, západní svět se zdravotně sype
Zdravou stravu si leckdo stále plete s přísnou dietou. Výživový poradce Petr Havlíček ovšem upozorňuje, že pokud chce člověk zhubnout, hladovět by rozhodně neměl. Dobrá životospráva podle něj stojí na pestrém jídelníčku, dostatku spánku a pohybu i zvládání stresu. V rozhovoru přibližuje, proč Češi patří k nejobéznějším evropským národům a jakou daň platí obyvatelé západního světa za své pohodlí.
Většina Čechů stále pojímá období Vánoc a navazujících novoročních oslav jako nezřízené hodování. Co s naším organismem vzhledem k současnému životnímu stylu tohle nárazové přejídání dělá?
Způsobuje nárůst váhy. Většina z nás svou tělesnou hmotnost nesleduje pravidelně a váží se jen jednou za čas, takže pak máme pocit, že nám kila přibývají průběžně. Kdybychom svou váhu ale monitorovali pravidelně, mohli bychom zaregistrovat hmotnostní skoky, které nastávají právě v obdobích obžerství. Ať už mluvíme o Vánocích a Novém roku, Velikonocích, nebo letní dovolené. Jednodenní výkyv ve stravování náš organismus ještě dovede přefiltrovat. Pokud ale trvá delší dobu, tak se mu už přizpůsobit nedokáže a váha narůstá.
Argument, že jsme se poslední měsíce v jídle drželi, a můžeme si tak pár týdnů dopřávat, tedy neobstojí?
Čím víc se před obdobím obžerství budete omezovat, tím to bude naopak horší. Tvrdá data dokazují, že pokud se několik měsíců snažíte dodržovat neadekvátní diety, dochází v důsledku příliš nízkého příjmu k hormonální dysregulaci pocitů sytosti a hladu. Čím déle hladovíte, tím víc stoupá vaše podráždění a tím víc vás pak mozek během Vánoc nebo dovolené donutí se přejídat. Tahle tendence navíc bohužel může trvat i delší období poté, co jste s dietou skončili. Něco podobného se ale může dít také v situaci, kdy prožíváme stresové období, během něhož se nezvládáme pořádně najíst. Jakmile se zase hodíme do klidu, tak přirozeně začneme jíst více, než potřebujeme.
Začátek nového roku se pak nese ve znamení výčitek, že jsme sváteční obžerství jako obvykle přehnali. Snažíme se držet diety, zkoušíme začít s pravidelným cvičením nebo se během "suchého února" pokoušíme vydržet bez alkoholu. Za jakých okolností můžou tahle novoroční předsevzetí opravdu dávat smysl?
Pokud si předsevzetí dáváme na základě výčitek svědomí, strachů nebo naléhání rodiny a lékařů, tak žádný smysl nemají. Nemělo by vás motivovat jen to, že na vás někdo tlačí nebo vás straší. Jakmile totiž největší tlak zvnějšku odezní, vaše motivace opět klesá. Předsevzetí zpravidla vydrží jeden až tři týdny a pak zase mizí. Pokud se má člověk skutečně přiblížit ke kvalitnějšímu životu, musí se nejprve sám od sebe rozhodnout, že chce pro sebe něco dělat. A je úplně jedno, jestli k tomu kroku dospěje na konci listopadu nebo začátkem ledna.
Předpokládám ale, že když za vámi klienti po Novém roce či kdykoli jindy přicházejí s tím, že si přejí zhubnout nebo nabrat svalovou hmotu, žene je často právě jen vnější motivace. Jak s nimi potom pracujete, aby motivaci našli i sami v sobě?
To je samozřejmě velmi složité. Lidé v produktivním věku dnes mají jeden zásadní problém. Patří k netrpělivým generacím, které hned chtějí ve všem vidět výsledky. Chybí nám sebevědomí i vytrvalost. Kdykoli nedosáhneme vysněného cíle tak rychle, jak si představujeme, velmi často od něj utíkáme. Potřebujeme si uvědomit, že změna životosprávy je proces, který trvá delší dobu. To, že jsme tlustí, nemocní, unavení nebo všechno dohromady, navíc nikdy nemá jen jednu příčinu. Předpokládat, že se stačí jen o trochu víc hýbat a o trochu míň jíst svinstvo, je naivní. Z dlouhodobého hlediska tahle strategie nefunguje.
Člověk, který žije blbě, musí zpravidla začít víc a líp spát, pracovat se stresem, změnit jídelníček, zařadit běžný pohyb i sportovní aktivity. Nemůže se ale snažit všechno napravovat naráz. Zjistil by totiž, že na tolik nových návyků by jeho den musel být nafukovací, a brzy by to vzdal. Jednotlivé kroky je proto třeba zavádět postupně, od těch důležitějších a zvladatelnějších až po ty méně klíčové a hůře zvládatelné. Zároveň bychom si měli zvědomovat, že děláme pokroky, protože jedině potom chceme jít dál.
Zaručených manuálů, které mají člověku pomoct shodit přebytečná kila, je dnes plný internet. Setkáváte se s klienty, kteří jeden nebo i více z těch zázračných receptů na hubnutí vyzkoušeli a paradoxně si tím uškodili?
Samozřejmě. Většina klientů za mnou přichází v situaci, kdy už má za sebou celou řadu různých hokusů pokusů. Často přitom před lety začínali třeba na sedmdesáti kilech a dneska už váží metrák. Docílili jen toho, že jsou těžší, mají zhoršenou psychiku, snížené sebevědomí a ještě menší vůli než kdykoli předtím. Pokud se totiž opakovaně o něco snažíme a nikdy se nám to nepovede, naše ochota cokoli změnit se stále snižuje. Nechceme se už znovu týrat tím, že jsme zase selhali, a ztratit tak další zbytky sebeúcty.
Už dříve jste upozorňoval, že zdravá výživa vůbec nemusí být o úzkostlivém počítání kalorií a redukování jídla na jeho nutriční hodnotu. Znamená to, že při dietě nemusíme trpět a můžeme si jídlo nadále užívat?
Pokud si ze základní lidské potřeby, která nám má kromě živin přinášet radost, uděláme galeje, uškodíme tím nejen tělu, ale i duši. Za mě tedy zdravá životospráva na počítání kalorií rozhodně nestojí. Dneska už se dokonce objevují výzkumy, podle kterých vlastně vůbec nevíme, kolik energie na jedné straně spotřebováváme a na druhé straně přijímáme. Údaje na etiketách potravin vůbec nemusí odpovídat tomu, kolik energie z jídla ve skutečnosti dostáváme. Záleží na jeho zpracování, ale i na tom, jak ho rozkoušete, jak jste enzymaticky vybavení nebo kolik energie vytvoří váš střevní mikrobiom.
Když se budete přejídat, tak se vám pochopitelně zhubnout nepodaří. Neustálé snižování energetického příjmu ale jen přispívá k tomu, že se váš metabolismus pomalu, ale jistě přizpůsobuje, a já razím názor, že když chci zhubnout, tak ho zpomalit nemůžu. Potřebuju ho naopak udržet v otáčkách nebo ho zrychlit, což nedokážu, pokud budu málo jíst a zároveň se hodně hýbat. Tím jenom v organismu vytvořím obrovskou disproporci. Homo sapiens tuhle stresovou situaci zažívá dvě stě tisíc let, takže se na ni pochopitelně dokáže adaptovat. Organismus se bude snažit přežít - zpomalí tep, sníží tlak, sníží energii na topení i na pohyb, sníží produkci některých hormonů a tak dále.
Jaký postup tedy doporučujete?
Potřebujete rozjet energetickou spotřebu - zvýšit příjem i výdej. Zároveň je nutné metabolismus zefektivnit, aby spaloval nejen glukózu, ale taky mastné kyseliny, tedy energetické krytí v podobě tuku. Což se vám nepovede ani v situaci, kdy budete sedět na zadku a omezovat jídlo. V takovém případě to opět jednou za čas vybouchne a vy se přejíte.
Nakolik nezdravé stravovací návyky souvisí s příklonem k sedavým zaměstnáním a tlakem na rychlost a výkon, kterému dnes zejména lidé pracující v kancelářích čelí?
Zásadně. Až se mi skoro chce říct, že náš současný životní styl je neslučitelný se životem. Způsobujeme si problémy, které nejsme schopní řešit. Proto se dnes taky celý západní svět zdravotně sype. Lze samozřejmě namítnout, že průměrná délka života se přece prodlužuje. Jenže se prodlužuje díky rozvoji medicíny. Průměrná doba dožití se nám zvýšila díky tomu, že se nám zdokonalila lékařská péče, snížila dětská úmrtnost a že umíme daleko lépe vzdorovat infekčním onemocněním.
Zároveň se dnes ale léčíme od nějakých padesáti let. Spousta lidí už má v tomhle věku diagnostikované nějaké chronické onemocnění. Každý desátý člověk žije s cukrovkou, nadváhou nebo obezitou trpí přinejmenším dvě třetiny západní populace a kardiovaskulární onemocnění jsou nejčastější příčinou úmrtí na světě. Platíme tedy daň za luxusní život v západní civilizaci. Naše společnost je nemocná z nadbytku. Nemůžeme přitom doufat, že budeme dál setrvávat u svého psychicky stresujícího způsobu života, při němž máme zároveň nedostatek fyzického stresu, a někdo nám dá zázračnou pilulku, která nás zachrání. Možná za pár generací, až se na novou situaci částečně adaptujeme.
Zatím jde ale pohodlný konzumní život stále proti naší přirozenosti.
Ano, dvě stě tisíc let jsme se totiž učili zvládat fyzické stresy - hlad, zimu, dlouhé pochody a tak dále. Postupně jsme je sice ze svých životů vypudili, ale zdá se, že nám chybí. Dneska si ráno sedneme do auta, abychom dojeli do práce, kde taky celý den sedíme, a po návratu domů si zase sedneme k televizi. Tohle všechno zvyšuje riziko obezity, diabetu, hypertenze a celé řady dalších onemocnění včetně některých typů rakoviny. A nelze to zvrátit jen tím, že si půjdeme třikrát týdně zacvičit. Musíme sezení během dne pravidelně přerušovat a dbát na přirozený pohyb. Stejně tak nám žádné psí kusy nepomůžou, pokud nebudeme dost spát a nebudeme umět kompenzovat fyzickou zátěž.
Když jsme se o své životosprávě bavili s kolegy v redakci, hned několik z nás připustilo, že se během dne pořádně nestíhá najíst a dohání to večer po příchodu z práce. To si pak navíc mnohdy dopřejeme něco chutného, ale nezdravého, abychom se po náročném dnu odměnili. Lze v takových případech mluvit o takzvaném zajídání emocí?
Já bych se to dokonce nebál nazvat závislostním chováním. Podle loňské mezinárodní studie je na jídle závislých dvanáct až čtrnáct procent světové populace. Navíc existuje celá řada potravin, které prokazatelně zvyšují hladinu dopaminu, což nám dělá dobře. Pokud se po celém dni v práci cítíme blbě, není už takový rozdíl mezi tím, když se po příchodu ze zaměstnání nacpeme některými z těchto potravin, a tím, že si zapálíme, nalijeme si skleničku alkoholu nebo si dáme lajnu. Ve všech případech za tím stojí nějaké nezpracované emoce. Řešit je jídlem je samozřejmě společensky přijatelnější, ale dopady jsou velmi podobné.
Jenže co s tím?
Pokud žijeme v emočním vězení a zajídáme stresy, nepotřebujeme ani tak výživového poradce, jako spíš adiktologa a psychoterapeuta. Sami potravináři jídlo vyrábí tak, aby správnou kombinací tuku, cukru a soli vyvolávalo takzvaný bod blaženosti. Vylaďují ho tak, aby vám dělalo dobře a jedli jste ho pořád dokola. Uvědomte si, že když vám jednou zachutná, potřebujete ho čím dál víc. Najednou vám už nestačí jedna lžička sladkého čokoládového krému. Musíte ho spořádat celou skleničku, abyste dosáhli stejného uspokojení jako dřív.
Češi se už několik let řadí mezi nejobéznější národy v Evropě. Průměrný Čech má podle posledních údajů Českého statistického úřadu mírnou nadváhu a málo se hýbe, obezitou pak u nás trpí pětina obyvatel. Lze příčinu hledat ve specifických historických a kulturních podmínkách?
Jasně, máme alibi, že jsme dlouhá staletí byli chudým národem, který trpěl nedostatkem jídla, a tak je teď pro nás o to důležitější. Zároveň patříme mezi nejvíc ateistické země na světě, což taky hraje svou roli. Křesťanství člověku mimo jiné ukládá pečovat o své tělo a obžerství považuje za jeden ze smrtelných hříchů. Nám ale víra chybí, a naopak se zaklínáme svobodou. Předpokládáme, že si můžeme dělat, co chceme, a o svůj organismus se tedy starat nemusíme. Házíme zodpovědnost na jiné - vždyť si přece platíme pojištění, tak ať se o nás někdo postará, když si zdraví zničíme.
Nakonec jsme ještě schopní obviňovat obchodníky, že nám prodávali zboží, které nám ubližuje. Vyčítáme jim, že nám to neřekli, přestože jsme si to na etiketách mohli sami přečíst. Naše špatná životospráva tedy souvisí i s úrovní vzdělanosti, mentální vyspělostí a přístupem k sobě samým. Nejsem tady úplně krátce a za celý svůj život jsem se nesetkal s tím, že by se ve školství objevila například výchova ke zdravému sebevědomí nebo kritickému myšlení.
Chybí nám tedy zdravotní gramotnost.
Ano, teprve pak bychom si totiž uvědomili, že když se o svůj organismus nebudeme starat, tak nejenže si život nebudeme tolik užívat, ale možná i přijdeme o práci, protože budeme pořád marodit, nebo si možná jednou za zdravotní péči budeme muset připlatit. Pořád se mluví o tom, jak Čechům chybí finanční gramotnost, ale stejně tak nám schází gramotnost zdravotní. Jak říká profesor Bárta, demokracie je nejlepší forma politického zřízení, jenom má jednu zásadní podmínku a tou je vzdělanost. Sám bych si dovolil přidat ještě morálku, protože ani bez ní to fungovat nebude.
Jaké jsou z vaší zkušenosti naše největší stravovací nešvary? Co jídelníčkům českých domácností nejvíc chybí?
Kreativita a invence. Neříkám, že bychom svůj jídelníček měli řešit každý den od rána do večera. Určitě bychom se ale mohli občas zamyslet, jestli bychom v něm nemohli mít více čerstvých surovin a připravovat si pokrmy sami. Stále častěji dnes totiž jídlo outsourcujeme na polotovary z vaniček, instantní prášky z pytlíků, konzervy nebo fastfoody. Při nakupování zase mnoho lidí vůbec nenapadne zkontrolovat, z čeho je zboží vyrobené. Svým klientům například často ukazuju složení běžně prodávané kaiserky, která je složená snad z dvaadvaceti surovin. Většinou na mě překvapeně koukají, kde jsem ty údaje našel, a netuší, že se stačí podívat na zákonem předepsaný popisek.
Pokud se spoléháme jen na jídlo, které je hodně průmyslově zpracované, velká část živin nám schází. Někdo by mohl namítnout, že bílkoviny, tuky i sacharidy jsou v něm přece obsažené. Už v něm ale chybí vláknina, vitamíny, minerální látky i celá řada fytonutrientů, zejména pak polyfenolů, které jsou dnes v jídle obrovským fenoménem. Měli bychom naopak preferovat suroviny, které jsou nezpracované, sezonní a lokální, přizpůsobovat svůj jídelníček ročnímu období. Maximální živinovou vydatnost si zajistíme nakupováním potravin, které jsou dostupné tady a teď, byly sklizené v plné zralosti a nepřevážely se přes půl světa.
